Muchobraní 2013 - srovnání kvality plodů muchovníků

Některé pětileté keře výrazněji zaplodily i v loňském roce, ale to byla úroda natolik poznamenaná květnovými mrazíky a následujícím suchem, že jsem se vůbec nepouštěl do nějakých hodnocení. Naopak letos počasí muchovníkům od začátku přálo (po nějaké době máme znovu "záplavový" rok, což se zde projeví tak, že mám celkem slušně zalito) a začala plodit i druhá skupina mladších rostlin, takže mám ideální příležitost provést první větší srovnání velikostí plodů a především chuti jednotlivých odrůd.

Bohužel jsem do testů zatím nemohl zahrnout originální odrůdové rostliny dovezené z Kanady (Smoky, Thiessen, Honeywood, JB30), u kterých si na první plody ještě zhruba dva roky počkám. V tomto hodnocení jsou tedy zahrnuty buď přímo semenáče nebo muchovníky s neověřeným původem. Na první fotce je hromadné sroznání velikosti plodů jednotlivých rostlin - vítězně z toho vychází semenáč Thiessenu s bobulemi o šířce více jak 15mm, ostatní jsou velikostí víceméně podobné. I ty nejmenší s průměrem jen těsně nad 10mm se sbírají celkem dobře, takže pro běžné pěstování na zahrádkách nebude tato vlastnost rozhodující.

Zásadní rozdíly se objevují během ochutnávky - nejsladší je bezesporu Smoky z Bormata (je možné, že jde o originální sazenice, které v Bormatu v roce 2008 prodávali jako přebytky z jejich výsadby sadu), dále jsou chuťově ok semenáče Northline a Thiessen a pak ještě aromatický Prince William, ostatní již takových kvalit nedosahují a jsou chuťově nevýrazné (Smoky z Adava, Cusickii) až přímo nechutné (nahořklý semenáč Martin). Osobně mě nejvíce zaujal semenáč Thiessenu, který obsahoval vyrovnanou kombinaci cukrů a kyselin, nebyl tak sladký jako Smoky (tam je ta sladkost po chvíli jezení až únavná), spíše sladkokyselý s osvěžující jablečnou příchutí. Něco podobného (sladkokyselá chuť) se dalo najít i u semenáče Northline.

Prince William

Je mým nejstarším muchovníkem (vysazen v roce 2008), chuťově patří k těm lepším - při dostatku vláhy jsou plody aromatické a šťavnaté, není jich však tolik jako na ostatních rostlinách a jsou spíše menší a řidčeji rozptýlené po keři. PW nedělá dlouhé výhony jako olšolisté muchovníky, přirůstá pomaleji po obvodu kulovitého keře, působí velmi dekorativně.

Thiessen (semenáč)

Překvapení letošní sezóny, největší bobule (přes 15mm) a zároveň nejchutnější, tedy ne tak sladké jako Smoky, ale příjemně sladkokyselý s rozpoznatelnou jablečnou příchutí namísto typické "muchoviny". Byla to první úroda na tomto keři, uvidíme jak se bude kvalita plodů vyvíjet v dalších letech.

Smoky

Pravděpodobně (ale ne zcela jistě) originální odrůda má na obou mých keřích zcela identické vlastnosti (tvar keře, velikost a chuť plodů, doba arání atd.), jedná se o nejsladší muchovník v mé sbírce. V bobulích není cítit téměř žádná kyselinka, což je v tomto případě až škoda - nedá se toho prostě sníst větší množství, ale jinak nemám co vytknout.

Northline (semenáč)

Dozrává o něco později než Smoky (minimálně o týden) a podobně jako semenáč Thiessenu obsahuje v plodech příjemné procento kyselin, pro přímý konzum je tedy celkem vhodný. Keř roste bujně a tvoří spoustu nových odnoží.

Martin (semenáč)

První úroda na mladém keři příliš neoslnila, buď v rozkousaných semenech nebo v samotné šťávě bobulí je cítit mírná hořkost či trpkost, která kazí celkový dojem. Počkám na příští sezónu, zda se chuť nějakým způsobem nevylepší, takto by se plody musely využít jinak než k jídlu v čerstvém stavu.

Cusickii

Velmi úrodný, avšak v čerstvém stavu téměř nepoživatelný, s výrazně nižším obsahem cukru než sousední Smoky. Jediná šance je zpracování plodů.

Smoky (Adavo)

Na první pohled se neliší od originálů Smoky (teda o kterých si myslím, že by mohly být originály), keř má stejný vzrůst, plody jsou téměř stejně velké, ale při ochutnání je rozdíl propastný - chuť absolutně nijaká, nevýrazná. Nevím kde přesně došlo k chybě, ale co se týče chuti to s odrůdou Smoky nemá nic společného.

Muchovidla - zpracování plodů muchovníku

Narozdíl od zimolezu, který se dá zpracovat všemi běžnými postupy, se u muchovníku ukázalo, že když je k dispozici větší množství plodů, tak jaksi vyvstává otázka: "Co teď s tím?". Mražení se neosvědčilo, usušit jde něco málo na čaj, jinak je to příliš energeticky náročné a házet to do bečky na kvas je zase celkem škoda.

Během pokusu o výrobu džemu, do kterého jsem nevkládal přílišné naděje (ta kyselina tam prostě chybí), jsme doma přišli na to, že hmota získaná po převaření a přepasírování (semínka musí pryč, jsou mnohem větší než u zimolezu nebo borůvek) želíruje sama o sobě - tedy není potřeba přidávat ani gram žádného Pektogelu či Gelfixu, zadruhé je dostatečně sladká, takže stačí dosypat zhruba čtvrtinové množství cukru oproti jinému ovoci a hlavně v konečné fázi namísto džemu připomíná svou chutí i konzistencí spíše povidla - a to po relativně krátkém vaření. Delším odpařováním vody by se jistě dalo docílit ještě přesvědčivějších výsledků, ale už takto je to velmi slibné a navíc se tímto způsobem dají zužitkovat i méně chutné odrůdy - na "muchovidla" jsme použili právě ty "nejedlé" sorty popisované výše a na výsledku se to nijak negativně neprojevilo.